Říkala si o to - Louise O'Neill

Opravdu si o to říkala?

Emma O'Donovanová je normální středoškolačka, kterou zajímá móda, kluci a to, co si o ní okolí myslí. Je velice sebevědomá, krásná a populární. Veškerý názor na ní se však změní během jednoho jediného dne. Rodiče ji najdou polonahou před domem v příšerném stavu. Emma si toho z předešlé noci vybavuje poskrovnu, její vrstevníci se ale skrze sociální sítě postarají, aby se o všem vědělo.

Fotky, které Emmu zobrazují ve velmi choulostivých situacích, se šíří jako mor. Ti, jež byli jejími přáteli, se od ní se znechucením odvrací. Emma přišla o celý svůj dosavadní svět a ten nový, v němž musí žít, je plný bolesti, urážek a zahanbení. Ony události měly dopad nejen na její život, ale i na život její rodiny - matky, otce a bratra. Jak se s něčím takovým vypořádat?

První polovina knihy, jež líčí události odehrávající se před rokem, se nese v odlehčené náladě, kdy parta holek řeší, kdo se komu líbí, co si vezmou na sebe a jaký opalovací krém zrovna používají. Poté nastává večírek, jenž se pro hlavní představitelku stává osudným a obrátí jí celý život vzhůru nohama. Ve druhé části se ocitáme v současnosti, rok po osudné události. Z knihy na čtenáře dopadají pocity bezmoci, úzkosti a smutku.

Tématem knihy je nelehká problematika znásilnění a to, jak jej vnímá oběť a jak její okolí. Na čí straně stojí vina? Co zmůže samotná oběť? A jak se k činu postaví ti, co to způsobili? Konec knihy autorka zvolila takový, jaký často ve skutečnosti je, nebála se realističnosti a čtenáře tak nejen překvapila, ale nabídla podněty k zamyšlení.

Bledé končetiny, dlouhé vlasy, hlava volně položená na polštáři. Snímek začíná u hlavy, pokračuje níž, setrvá u nahého těla rozvaleného na ložním prádle s růžemi.
To nejsem já.
Dylan na té holce (já, já, to nemůžu být já, to nejsem já), dlaně přiložené k (mému - ne, k jejímu) obličeji, jako kdyby ho chtěl zakrýt.
Ona je jenom tělo, loutka na hraní v životní velikosti.

Autorka se v doslovu knihy vyjadřuje k problematice tak, že měla tu příležitost hovořit s několika ženami s podobnou zkušeností, jakou měla Emma. Když se jich však zeptala, jestli se s tím obrátily poté na policii, bylo jí ve většině případů odpovězeno, že ne. Jak by mohly dokázat, co se stalo? Kdo by jim věřil? Stejně by to byla předem prohraná bitva...

Moderní společnost stále ještě v mnoha případech bohužel zastává názor, že když byla žena znásilněna či jinak sexuálně obtěžována, pak k tomu pravděpodobně zavdala nějakou příčinu, způsobila si to sama, nebo si to dokonce vymyslela. To jsou však názory, které mnohdy nevidí úplně do hloubky, či snad nechtějí vidět. Vždy je snadné najít to nejjednodušší vysvětlení, a celou situaci tak zlehčit. Mezilidská komunikace je velice důležitá, ale v moderní době je její absence stále častější. Kdo se dnes ptá o svolení? Lidé si berou věci a je jim jedno, zda jim to bylo dovoleno. Násilníci se neptají, rovnou si berou, co chtějí. Žena přichází o důstojnost a v očí druhých pozbývá důvěry. Na vše je však třeba nahlížet z více perspektiv a nehodnotit pouze na základě dvojího metru. V zájmu rovnoprávnosti je ve světě stále aktuální kampaň MeToo, která zdůrazňuje, že ženy mají stejná práva jako muži.

Louise O'Neill má za mě obrovský obdiv, že se pustila do tak složitého a často tabuizovaného tématu. O znásilnění by se mělo mluvit a oběti by měly dostat příležitost a dodání odvahy promluvit a odhalit pravdu. Příběh po dočtení zanechá ve čtenáři rozporuplné pocity, otázky k zamyšlení a k diskuzi. Jedná se o velmi komplexní problém, který nemá jednoduché řešení. Za mě je kniha Říkala si o to skvěle zpracovaná, velice aktuální a přístupná jak pro mladší, tak i pro starší čtenáře.

Název: Říkala si o to
Originální název: Asking for it
Autor: Louise O'Neill
Překlad: Květa Palowská
Nakladatelství: Bookmedia
Rok vydání: 2019
Vydání: 1.
Počet stran: 248
ISBN/EAN: 978-80-88213-52-9

Za knihu mnohokrát děkujeme nakladatelství Bookmedia.