Místo, kam se chodí umírat

Není les jako les, na to pamatujte. Jsou lesy, kam se jezdí tábořit, lesy, které jsou ideální pro sběr hub, lesy, jež slouží jako balzám na nervy při snaze vymanit se každodennímu shonu... Aokigahara však není ani jedno, je to totiž les, kam se chodí umírat!

Podobně jako mnoho jiných míst obestřených tajemstvím má i toto zalesněné území spoustu zářezů na pažbě pověr. Říká se, že tento les dříve údajně sloužil jako odkladiště starých nepotřebných lidí a právě jejich duše mají nabádat jedince k ukončení svých životů. Ať je to jak chce, z historie je patrné, že právě do těchto míst přišlo svou pozemskou pouť ukončit mnoho a mnoho sebevrahů.

Místo jako z hororu

Aokigaharu o rozloze zhruba 35 kilometrů čtverečních zpopularizoval japonský spisovatel Seičo Matsumoto, jenž ve svém díle Černé moře stromů, které vyšlo roku 1960, nechal nešťastně zamilovaný milenecký pár v lese zemřít. Od 70. let minulého století přichází ve zdejších místech o život čím dál tím více osob, ročně i přes 100 lidí, což les v počtu sebevražd řadí na druhé místo hned po americkém mostu Golden Gate Bridge v Kalifornii. Les leží na severozápadním úpatí posvátné japonské hory a zároveň stále aktivní sopky Fudži. Místní se lesu vyhýbají, turisté jsou oproti tomu nadšeni a vrhají se s obrovským zápalem za záhadou, která je celosvětovým fenoménem. U nalezených obětí obvykle nebylo zjištěno cizí zavinění smrti, proto se lesu také jinak říká "les sebevrahů", nejčastěji si ke svému odchodu zvolili oběšení nebo spolykání prášků. Byly tyto osoby ke smrti navedeny zlými duchy, kteří podle legend v lese žijí?

Život je cenný dar

U vstupu do lesa se nachází veliká cedule, na níž je prosba pro návštěvníky, kde se píše: "Život je cenný dar od rodičů. Ještě jednou si zkuste vzpomenout na svoje rodiče, sourozence, děti. Nemusíte se trápit sami, vyhledejte pomoc." Zároveň nápis uvádí kontakt na tísňovou linku. Místní úřady podobných nápisů rozmístily po lese více, u hlavních cest nechaly také instalovat bezpečnostní kamery. Od 80. let funguje speciální jednotka hledačů těl, jež se skládá z dobrovolníků z řad policistů, hasičů a novinářů. Nalezená těla, dříve, než jsou pohřbena, jsou uložena do speciální místnosti, kde s nimi musí strávit noc jeden z členů jednotky, mrtví díky tomu mohou v poklidu opustit náš svět, jinak by jejich duše bloudily lesem. Od pradávna je japonský les spojován s mytologií a nejrůznějšími legendami a pověrami. Japonský středověk byl temným obdobím historie, lidé tvrdili, že viděli démony a různé přízraky, kteří k nim kráčeli a chtěli je připravit o rozum. Pro hrůzné historky se však nemusí chodit příliš do minulosti, v 19. století Japonci v období hladomoru praktikovali tradici pojmenovanou jako ubasute, jež spočívala v tom, že syn svou starou a již "neužitečnou" matku odvedl do lesa, kde ji zanechal smutnému osudu.

Bez světla = bez naděje

V lese, jehož dominantou jsou hustě rostoucí stromy, které přes své bohaté koruny nepropustí příliš mnoho slunečních paprsků, nežije téměř žádná zvěř, je zde tak až hrůzné ticho, které podtrhuje jeho děsivou atmosféru. Navíc složení zeminy obsahuje magnetické prvky, takže kompasy zde nefungují, a je tak velmi snadné zabloudit. Ti, jež si ještě nejsou jisti svými úmysly, si pomocí barevných pásek označují cestu lesem, aby se případně mohli vrátit. Podle jednoho mýtu zlí démoni tyto fáborky odřezávají, aby se lidé v lese navždy ztratili. Na parkovišti před lesem stojí celá řada vozidel, do nichž se jejich majitelé už nikdy nevrátí. "Je těžké vytvořit profil průměrného člověka, který spáchá sebevraždu v lese, ale jsou to obvykle muži ve věku 40 až 50 let, a tzv. "měsícem sebevražd" je březen, možná proto, že březen je v Japonsku koncem fiskálního roku," uvedla Karen Nakamura, profesorka antropologie na univerzitě v Berkeley.

Mnoho cest a cíl jen jeden

Osoby procházející lesem popisovaly pocity úzkosti, pociťovaly, jako by je zpoza stromů někdo pozoroval. Někteří tvrdili, že se jim zdálo, že je stromy chtějí navždy uvěznit a pohltit. Podle jednoho vyprávění se lesem nesl strašlivý křik, že by se v člověku krve nedořezal, když se ale došlo na místo, odkud byl zvuk vydáván, bylo nalezeno tělo člověka, jenž byl už nějakou dobu mrtvý. Jiní uvedli, že mezi stromy spatřili bíle oděnou postavu, která se od hlavní cesty vzdalovala hlouběji do lesa. Pro všechny budoucí zájemce o návštěvu Aokigahary je rozhodně dobré mít na paměti, aby do lesa chodili minimálně v doprovodu další osoby, aby měli u sebe stužku či provázek pro označení cesty zpět a aby nikdy nechodili do lesa v noci. Místní duchové mrtvých nedojdou klidu a dál budou lákat další oběti k odchodu z pozemského světa.  

Autorka: Dagmar Garciová

Úvodní fotografie: Unsplash
Fotografie: 1-3 Unsplash / 4 - commons.wikimedia/N509FZ / 5 - commons.wikimedia/トトト