Míšení jako „zločin“ proti svému národu

Druhá světová válka skončila v roce 1945, ale vztahy mezi Američany a Japonci zůstávaly chladné ještě několik let potom. Svědčí o tom nejen záznamy o diskriminaci míšených manželství, ale také osudy několika set dětí-míšenců.

Tváří v tvář zoufalým situacím, do nichž byly po skončení války uvrženy děti smíšené krve okupačních sil a Japonky, Miki Sawada věřila, že je jejím posláním věnovat se péči o ně. Pustila se tedy do záchranného projektu.

Američanům a Japonkám se před okupací, během ní a po ní narodilo více než 10 000 dětí, pouhých 700 dětí bylo předáno do Domova Elizabeth Saundersové.

Dědička koncernu Mitsubishi

Miki Sawada (1901-1980) byla významná sociální pracovnice, jež se zasloužila o záchranu více než 2000 dětí, které byly opuštěny kvůli lidské nenávisti. Narodila se v Tokiu jako nejstarší dcera barona Hisaya Iwasakiho, což byl prezident třetí generace Mitsubishi Zaibatsu. Miki se v červenci 1922 provdala za japonského diplomata Renza Sawadu, s nímž často cestovala za prací. Roku 1930 se odstěhovali do Londýna, právě tam měla příležitost navštívit sirotčinec - domov Dr. Bernarda -, jehož provoz měl na starosti Thomas John Bernardo, a také zde nějakou dobu pracovala jako dobrovolnice, tato zkušenost ji později inspirovala k založení vlastní instituce.

Mezi její přátelé se řadila například zpěvačka Josephine Baker, s níž se setkala na jaře 1932. V říjnu 1932 manželský pár zavedla jejich cesta také do Paříže. V únoru 1934 se jejich novým domovem stal New York.

Nová šance pro děti smíšené rasy

Po válce Miki u sebe ubytovala mnoho dětí, které se narodily japonským matkám a americkým otcům, místa bylo ale čím dál méně, a tak se v roce 1948 rozhodla prodat veškerý svůj majetek a získané peníze využila k založení Domova Elizabeth Saundersové (Elizabeth Saunders Home) v japonském Óiso v prefektuře Kanagawa. Miki ve své autobiografii uvedla, že největším impulzem k založení sirotčince byla zkušenost, kdy cestovala roku 1947 vlakem v prefektuře Gifu, když tu jí přímo do klína ze zavazadlového prostoru vypadl balíček z hadrů a novin, uvnitř kterého bylo mrtvé dítě, malý míšenec.

Štědrá donátorka

Jméno Elizabeth Saundersová bylo zvoleno podle ženy, která jako první věnovala sirotčinci finanční dar. Angličanka Elizabeth Saundersová strávila v Japonsku přes 40 let, živila se jako guvernantka v rodině Mitsui, a to ještě v předválečných letech. Zemřela v Tokiu roku 1946. Elizabeth a Miki se nikdy osobně nesetkaly.

Dobrota lidského srdce

Přežití sirotčince záviselo právě na dobrých srdcích lidí, protože japonská vláda odmítala sirotčinec podpořit a rovněž jej nechtěla uznat jako neziskovou organizaci. Při svých cestách do Ameriky, kde přednášela a získávala finanční příspěvky, Miki narazila na mnoho hodných lidí, kteří některé děti adoptovali, byla mezi nimi i její přítelkyně Josephine Baker, která pro sirotčinec pořádala dobročinné koncerty.

Roku 1972 byla oceněna tzv. Řádem posvátného pokladu druhé třídy (původně se uděloval v osmi třídách, od roku 2003 už jen v šesti). Život Miki skončil v roce 1980, kdy prodělala na Mallorce infarkt.

Zajímavost na závěr: Démonická porodní bába

Japonky, které otěhotněly s Američany, byly svou rodinou zatracovány, byla to hanba. Mnohé byly i vyděděny, žily v chudobě a nedostatku, jiné se rozhodly jít na potrat a poté vyjít z ústraní, aniž by byla jejich čest zpochybňována. Hrůzným příběhem, který se skutečně odehrál, je ten o démonické porodní bábě Mijuki Išikawa (1897-1987), vedoucí porodnice Kotobuki v Šindžuku ve 40. letech minulého století.

Kvůli nedostatku pěstounů, sociálních a charitativních služeb nemohla Mijuki zprostředkovat budoucím matkám pomoc, a tak vzala životy novorozenců doslova do vlastních rukou. To, co se odehrávalo za zdejšími zdmi, nebylo nic jiného než kruté vraždění. V roce 1948 někdo porodnici udal na policii a ta při prohledání místa nalezla ostatky pěti nemluvňat, pitva následně prokázala, že jejich smrt rozhodně nebyla přirozená. Při dalším průzkumu bylo objeveno dalších 70 zesnulých dětí.

Mijuki Išikawa byla předvedena před oblastní soud v Tokiu a byla za své činy souzena, soud jí obvinil z usmrcení více než 160 dětí. Udělen jí byl trest v podobě pouhých osmi let vězení, což není ani zdaleka odpovídající trest za zabití tolika lidských bytostí. Po odvolání v roce 1952 byl původní trest zmírněn na 4 respektive 2 roky. V rozhovorech Mijuki uváděla, že je nevinná, po propuštění z vězení pracovala jako prodavačka mýdla, smetany a ryb.

Případ byl natolik medializovaný, že se úřady rozhodly 24. června 1949 v Japonsku v rámci zákona o eugenické ochraně legalizovat potrat "z výhradně ekonomických důvodů". Rovněž byl zřízen národní přezkušovací systém porodních asistentek.  

Autor článku: Dagmar Garciová

Fotografie: Patwinkle - Creative Commons - PD-1996 with a reason / Arvin2 - Creative Commons - PD-1996 with a reason / BetacommandBot- Creative Commons - PD-1996 with a reason