Do zahrady za hranice

S cestováním bylo před nástupem do současné práce spojeno mnoho předchozích let, pracoval jsem jako vlakvedoucí, díky čemuž jsem se podíval na mnohá zajímavá místa, nejen po naší republice. Tak trošku jsem se obával, že s novou prací tato etapa skončí a zůstane tak jen u občasného výletování. Naštěstí jsem se spletl, opomněl jsem totiž press tripy, které pořádají některé PR agentury v rámci propagace. Přestože časopis, do kterého píšeme, není primárně zaměřen na takovéto cesty, jelikož je svět vědy poměrně specifický, měli jsem obrovskou kliku a na několik zajímavých míst jsme se už koukli. První naše cesta vedla dokonce za hranice, i když jen kousek, do krásných barokních zahrad Großsedlitz.

Do zahrad jsme se dostali krátce poté, co prošly kompletní rekonstrukcí z kraje roku 2019, v němž oslavily 300 let od svého založení. Pozoruhodná jsou zejména dobře zachovaným originálním stavem, ale také více než 60 kamennými plastikami. K vidění zde jsou sochy čtyř ročních období, čtyř světadílů a velký počet bohů a bohyň. Na rozdíl od jiných barokních zahrad v Evropě, které byly často přetvořeny na krajinné parky, zde nedošlo k žádné přeměně a dodnes je čitelný záměr jejího tvůrce.

Klenot baroka

O vzhled zahrady se zasloužil August Christoph (1662-1734)hrabě z Wackerbarthu, generální polní maršál a státní ministr ve službách Augusta II. Silného (1670-1733). August zakoupil rytířskou usedlost Sedlitz v roce 1719 a plánoval zde vybudování reprezentativního venkovského sídla. Jako "ministr stavebnictví" měl po desetiletí zásadní vliv na barokní přestavbu Drážďan i mnoha dalších měst, pevností a zámků v Sasku a Polsku. V roce 1723 však své sídlo v Großsedlitz prodal svému pánovi, který byl zároveň polským králem.

August II. Silný zde chtěl vytvořit působivý rámec pro slavnost polského Řádu bílé orlice, který obnovil v roce 1705. Tato slavnost, jež měla ohromit a vyznamenat jak polskou, tak i saskou šlechtu, se poté také v Großsedlitz konala třináctkrát, a to vždy v den králových jmenin.

Mimořádným klenotem zahrady je zhruba 130 pomerančových stromků, které za náročné péče přezimují ve dvou oranžeriích. Protože Großsedlitz leží pouhou hodinu a půl od Prahy, je zde český návštěvník srdečně vítán a texty k prohlídce zahrady a ke všem výstavám jsou k dispozici také v českém jazyce.

Ze zahrad na zámek

Zahradami to začalo, ale rozhodně to jimi nekončilo, cestou do Prahy jsme se totiž zastavili ještě na zámku Weesenstein, který se strmí nad údolím řeky Mohelnice poblíž Pirny už 800 let. Zajímavostí je, že jde zde vše jaksi obráceně. V pátém patře narazíte na koňskou stáj a jedno podlaží pod sklepením se nacházejí komnaty zdobené drahocennými tapetami. A aby toho nebylo málo a návštěvník nebyl zmaten jen částečně, je v tomto podivném zámku každé páté okno pouze namalované.

Prohlídka byla samozřejmě úchvatná a zajímavá, nás však v tu chvíli zajímalo jediné, a sice místní pivo! V tu chvíli jsem však ještě netušil, že to, zda budeme, nebo nebudeme pít, bude záviset pouze na mně. Osud celé skupiny novinářů tak ležel na mých bedrech a věřte nebo ne, nechcete vidět žíznivé novináře...

Paní hospodská, shodou náhod Češka, která za svou prací dojíždí za hranice, si vybrala moji maličkost k naražení soudku. Nikdy jsem to nedělal a nikdy jsem to ani nikoho neviděl dělat. Pominu-li klasické sudy v hospodách, kde stačí nasadit pípu a už se to točí, už se to čepuje, nebo jak se ona pivařská terminologie správně používá. Tady byl klasický dřevěný soudek, výčepní kohout a mega kladivo. No nebudu vás napínat, ač mi síla nechybí, tak jsem to na první ránu nedal, ale hned na druhou už ano, a tak jsme si všichni nakonec na zlatavém nápoji mohli pochutnat. Nakonec jsem byl rád, že jsem byl vybrán, protože mám díky tomu zážitek na celý život.

No a tím už jsme u konce, den to byl parádní, byli jsme bohatší o nové zkušenosti a o nové vjemy. Jsme moc vděční, že jsem se na daná místa mohli podívat a užít si je do poslední kapky, nejen té pivní... :)

Perlička na závěr

Při vychutnávání výborného piva však pamatujte na zpáteční cestu. Jak je známo, pivo je močopudné, a tak nebývá výjimkou nutnost zastavit a vykonat potřebu. Hlavně nebuďte jako jedna nejmenovaná slečna (ano, jde o Dášu), která to bude zadržovat do takové míry, až se jí udělá zle a začne omdlévat, a nakonec se stejně ten autobus musí zastavit, aby mohla vyskotačit do křovíčka. Mimochodem, ono památné místo, kde se čůráníchtivé konečně ulevilo, je skutečně památné, na stejném místě totiž došlo 27. května 1942 k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Už nikdy se nebudu na onen památník dívat stejně...