Dáša  &  Pavel

 Dva redaktoři s těžkou hlavou

I šel jeden mužík s jednou žínkou na výpravu mezi písmenkovými horami a papírovými potoky a moři z inkoustu. Potkávali na své cestě všelijaké tvory a postavy z říší známých i neznámých. Usadili se jednoho dne na břehu stránek a pustili se do vypravování dějů a skutků, jež za celé roky měli to štěstí poznat. A že to byly jakési recenze nevšedních událostí, dokonce tak nevšedních, že byly skoro neuvěřitelné a jiné než z běžného života. Ona a on splynuli a stali se Recenzáriem.

A žili a četli a psali a poznávali a bavili se a rozšiřovali své pole zájmů a žánrů. Až najednou se jim psaní stalo i prací. Naskytla se jim robota redaktorská pro magazín nesoucí v názvu dokonce celé jedno století. Avšak na Recenzárium nezapomněli.

Život je pln nabídek, díky úžasným lidem v pozadí i popředí se naší dvojici dostává i dostávalo čím dál tím více příběhů a životů a radosti i neštěstí do rukou a oni se stále mohou nořit do háčků a čárek, teček a pomlček či vykřičníků.

Všem děkujeme a vítejte na našem blogu.  

Dagmar Garciová

Zrozena za svitu letního měsíce, když šuměly stromy a v tůních si vodníci zrovna nacpávali fajfku. Zrozena v divokém znamení lva a stejně jako král zvířat, tak i já umím pěkně zaseknout drápky. Ohnivá žena s ohnivou povahou.

Avšak nejsem princezna, narodila jsem se v podhradí daleko od legendárních bitev, daleko od říše za zrcadlem a přesto tak blízko magickému světu, jenž se ukrývá v knihách. Říkejme tomu třeba fantazie, která mě provází od útlého věku. Ve své vlastní malé věži utíkám do světa tolik vzdálenému našemu všednímu bytí. Když zrovna nečtu, tak čtu. 

Pavel Polcar

...vím akorát, že zuřila bouře, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely silou výbuchu jaderné bomby... Jaderné bomby? Ano... Za mým stvořením stálo jádro! Psal se rok 1986 a nad Evropou se vznášel jaderný spad z černobylské elektrárny a byly to právě radioaktivní částice, které způsobily či snad dokonce zavinily můj zrod...

Jak jsem řekl, nad Prahou se ženili všichni čerti a pod Prahou, ve sklepení jedné zdejší porodnice, počátkem září roku 1987 poprvé otevřela oči má maličkost. Nebudu Vás zde děsit detaily o mém narození, ani Vám nebudu říkat, že dvě ze sester, které při porodu asistovaly, skončily s doživotními následky v bohnickém areálu a ta třetí si hrůzou vyškrábala oči a skočila pod kola tramvaje. Proč bych Vám to měl vyprávět? Vás přeci nezajímá, že doktor, který mne rodil, strachy utekl do Tibetu, kde se dodnes věnuje modlitbám v klášteře vysoko v horách a jediná souvislá slova, která vycházejí z jeho úst, jsou "ďábel" - "ďábel" - "ďábel!". Nebojte se však, není třeba nad jejich ztrátou plakat, vždyť ani ztráta tisíců, ba ani milionů lidí nemůže vyvážit zrození bytosti jako jsem já!

Jak roky plynuly, mé tělo se začalo konečně podobat lidskému a já byl ušetřen děsivých pohledů a závanu zvratek provázejícímu mne na každém kroku. Netřeba Vás zatěžovat roky dětství a dospívání, krvavá cesta vyvrhele zůstává krvavou cestou vyvrhele... Jediné co mne v životě provázelo, krom bolesti, byly knihy - má jediná radost a láska. Literatura byla alfou i omegou mého bytí už od útlého dětství. Jako by byla provázána s mou samotnou DNA, mé žíly snad neplnila krev ale přímo tiskařská čerň. Láska ke knihám mi zůstala dodnes.